Darina Sieglová je redaktorka časopisu Apetit, nadšená „vizitýrka“ restaurací a v neposlední řadě jedna z tajných návštěvnic – neboli „secret dinerů“ – v pořadu Pohlreichův souboj restaurací. Doposud jste Darinu mohli vidět jako hosta běžného, ale nebojte se, její čas ještě přijde! A tím, že restaurace, kam tahle nemilosrdná kritička zavítá, nedostanou nic zadarmo, si můžete být jistí.
V rozhovoru s food kritičkou Darinou Sieglovou jsme si vysvětlily, kdo je to „secret diner“, co je jeho úkol i jak se úroveň servisu změnila a jestli vůbec. Kam na internetu zabrousit pro relevantní recenzi podniku?
Darino, kdybys měla úplně neznalému člověku vysvětlit, co to je „secret diner“…
Je to člověk, který jde do restaurace s úkolem zjistit, jak ta restaurace funguje, jaké má jídlo, jaký má servis, jaké je tam prostředí. Hodnotí tu restauraci, aniž by o tom personál, kuchyně nebo majitelé věděli.
Secret diner je vlastně takový pozorovatel. Samozřejmě, že cílem je se ptát, dostali jsme i pár úkolů, abychom vyvedli tu obsluhu z míry, takže jsme se ptali na nestandardní věci a dělali jsme nestandardní věci. To znamená třeba se nechat přesadit nebo vyzkoušet, co obsluha udělá, když na poslední chvíli změním objednávku, že chci něco navíc, že chci něco jinak. Zároveň si myslím, že to jsou věci, které dělá běžný, možná trochu náročnější host.
Máš dojem, že se servis za posledních pár let zlepšil nebo alespoň zlepšuje?
Určitě se zlepšuje, je to určitě i tím, jak lidé cestují. Cestují a utrácí hodně peněz za jídlo i v zahraničí, chodí tam do restaurací, už dávno tam nejí jen řízky v chlebu. Ty standardy a očekávání si pak přináší i sem. Cestují samozřejmě i lidé z gastra, lidi z placu i kuchaři, tak ví, jak by ten servis měl vypadat.
Když jsi zmínila to zahraničí, dokážeš srovnat zahraničí s Českou republikou? Jak moc se to liší?
Když jsem byla na stáži v Dubaji, tak tam příprava servisu před každým večerem nebo obědem znamenala, že se chodilo s pravítkem, přeměřovalo se, jak daleko je sklenička, jak daleko jsou příbory, jak je složený ubrousek, kontrolovala se vyžehlenost stolů. Dokonce se kontrolovala měkkost stolů, protože v těch opravdu špičkových restauracích se dbá na to, aby když dáš ruce na stůl, to bylo měkké, ale zároveň to musí být natolik tvrdé, aby ti nespadla sklenička.
Nejsem si jistá, jestli tady takovou restauraci máme, ale těch restaurací, které si zakládají na opravdu špičkovém servisu, už tu máme spoustu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Platí podle tebe „náš zákazník, náš pán“?
Ano. Já jsem nedávno byla na školení lidí v gastronomii a to školení začínalo tím, že školitelka se ptala kluků a holek, kdo je jejich šéf. Oni tak různě jmenovali své nadřízené, manažera, majitele, generálního… A ta školitelka říká: „Ne, je to host.“ Host má vždy a absolutní pravdu. To ale neznamená, že mu ji vždycky musím odkývat. Ale musím s tím umět nějakým způsobem pracovat.
Jsme v době sociálních sítí, kdy každý hlas má svoji sílu. Jak na tu situaci nahlížíš? Třeba když do restaurace přijde host, který neměl úplně svůj den, a posléze se „vybouří“ na sociálních sítích a začne se tam vinout negativní vlákno…
Otázkou je, jak k tomu člověk přistupuje. Říká se, že nespokojený zákazník to řekne deseti lidem a spokojený stěží někomu. Myslím si, že kdokoliv čte tyhle servery, tak by je měl v prvé řadě opravdu číst a ne jen koukat na ty hvězdičky. Koukat se, co tam lidé vyčítají, jestli se to opakuje, jestli je tam nějaký vzorec, jestli si stěžují na toho samého číšníka… Na co si ti lidé stěžují a jestli ty stížnosti jsou oprávněné.
Kde najít relevantní recenze na podniky? Kdo je dělá a jak to (ne)funguje? A co Gastromapa Lukáše Hejlíka? Více se dozvíte v rozhovoru!
Pohlreichův souboj restaurací sledujte každou středu od 20:20 na Nově. Nebo o týden dřív na Voyo.