Ahoj, jsem Beatrice. Točím pro vás a taky píšu. Ne všechno, mám na to i svoje permoníky, ale snažím se. MasterChefa dělám už tři roky, což je snad dostatečným důkazem lásky jak k tomuhle formátu, tak i k těm lidem, kteří ho vytvářejí. Tak pojďte tu lásku prožít se mnou.
„Kam jdete slečno?!“
„Já jsem z Novy.“
„Ale já vás neznám!“
Ok, nejsem ani taková celebrita, ani nemám tak skvělý maskování na to, aby mě sekuriťák na fotbalovym hřišti pustil dovnitř. Ono vzít si červenou mikinu a červený brejle a mít nasazenou kapucu asi nebude úplně nenápadný natolik, aby si mě nikdo nevšiml, a ani dostatečně extravagantní na to, aby se na mě lidi báli mluvit. Já jsem jakoby nedělala nic nekalýho, ale chtěla jsem jen nerušeně projít na natáčení, aniž bych se musela vracet zpátky do auta pro zaměstnaneckou kartičku, což jsem přesně teď dělala, protože Červená Karkulka bez ID karty nemá na place co dělat. Ani když se tváří jako celebrita.
Když jsem se tedy adekvátně prokázala a pan security mi uvěřil, že nejdu na fotbal spáchat harakiri (bedlivě si ale kontroloval moji podobiznu na kartě, jsem tam asi o 10 let mladší a bez ofiny, takže jsem podezřelá, žejo), vesele jsem si to nakráčela na trávník a začala hledat. Co? Všechno.
Nejdůležitější je na exteriéru zjistit, kudyma můžete chodit a kudyma ne. To pak na vás totiž pomocný režisér Pája vrhá proklínající pohledy. V minulý řadě se mi povedlo takhle hezky pěkně projít záběrem na zámku Loučeň. Obchůzková trasa vedla kolem hřiště, kde už si (jak jsem pochopila) od brzkého rána kopali místní s merunou (chudáci, kdyby věděli, že si s míčem budou kopat 12 hodin…) Další důležitý bod je catering. Ten jsem našla cestou na záchod, což byl třetí důležitý bod. Záchod. Jak to tam vypadalo, radši komentovat nebudu, některé povahy by to nemusely snést a jelikož se tu bavíme o pořadu o vaření, jež je spjaté s jídlem a je dost pravděpodobné, že třeba právě teď něco jíte, tak bych do toho úplně nezabrušovala. Řekněme, že to byl ZÁŽITEK.
Každopádně byl krásný slunný den, počasí se náramně vyvedlo a já a můj kameraman Wayne jsme se vyvalili na trávník, než naši kuchtíci dovaří. Nešlo si nevšimnout nového zabarvení zástěr, které sestávalo z fialové (čti vínové), šedé a růžové. Nutno říct, že zvlášť Ondra, Aco a Lubina vypadali jako roztomilé makronky, do kterých by se člověk (teda spíš holka) hned zakousl.
Opomenout nesmím ani outfity našich porotců, chudák Honza, zarytý sparťan, musel i dnes logo svého oblíbeného týmu zalepit takovýma těma věcma, co se lepí, když na sobě máte nějakou značku. Kdyby si vzal hokejovej dres, tak by nic lepit nemusel, protože hokejoví sparťani mají na prsou obří nápis BILLA.
Tak zase někdy, ahoj!