První půlhodinu filmu se vlastně skoro nemluví. Jen slyšíte, jak praská máslo. Jak nůž jemně krájí šalotku. Jak se v měděném hrnci pomalu rodí omáčka, kterou nikdo nechce uspěchat. Eugénie vyjde do ranní zahrady. Utrhne mrkev, čerstvý tymián, pár lístků salátu, vrátí se do kuchyně a za okamžik vzniká něco, co nevypadá jako obyčejný oběd, ale malý zázrak.
Čas věnovaný lidem. Čas věnovaný jídlu. Čas na Oneplay.
Není mnoho hereček, které dokážou očima vyprávět stejně krásně jako Juliette Binoche. Když letos okouzlila publikum na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, znovu připomněla, proč patří mezi největší evropské herecké osobnosti. Tady ale předvádí něco úplně jiného. Míchá omáčky s jistotou člověka, který vaří celý život. Ochutnává vývar se soustředěním vědce. Přivoní k bylinkám, zavře oči a přesně ví, co ještě chybí. Najednou si uvědomíte, že obyčejné ochutnání polévky může být stejně intimní jako vyznání lásky.
Dodin Bouffant je gurmán, kterého zajímá jedině dokonalá chuť. Eugénie je žena, která ji umí vytvořit. Jejich vztah netvoří velká romantická gesta. Nepotřebují dramatické hádky ani dlouhé milostné dialogy. Místo nich společně stojí nad hrncem, hledají tu správnou kombinaci koření, ochutnávají omáčky a přemýšlejí, jestli ještě jedna kapka vína všechno neposune o kousek blíž dokonalosti.
Ve filmu vznikají skutečné francouzské hostiny. Na stole se objeví legendární pot-au-feu, několik hodin tažený hovězí vývar s masem a zeleninou, jemné ryby s hedvábnou vinnou omáčkou, telecí připravované s neuvěřitelnou trpělivostí, sezónní zelenina přímo ze zahrady, paštiky, nadýchané dezerty i ovoce, které vypadá, jako by ho někdo právě utrhl ze stromu. Každé jídlo je skutečně uvařené. Nic není jen filmová dekorace. Na přípravě pokrmů spolupracoval slavný šéfkuchař Pierre Gagnaire, a je to vidět v každém záběru. Kamera se nad talíři nezastavuje proto, aby je obdivovala. Dělá to proto, že chce, abyste dostali chuť. A dostanete.
Natáčelo se na západě Francie ve starobylých zámeckých sídlech obklopených zahradami a sady. Žádná sterilní kuchyně. Jen kamenné zdi, dřevěné stoly, měděné hrnce, čerstvé bylinky, ranní rosa na zelenině a světlo, které proudí otevřenými okny. Je to svět, kde jídlo necestuje tisíce kilometrů. Stačí vyjít na zahradu.
Režisér Trần Anh Hùng nechtěl natočit gastronomický film. Chtěl natočit film o radosti ze života. Proto nechává kameru dlouhé minuty sledovat vaření. Nebojí se ticha. Věří zvukům kuchyně. Věří vůni, kterou sice necítíme, ale přesto máme pocit, že se line celým obývákem. Po dvou hodinách filmu máte pocit, že jste celou dobu seděli u jednoho stolu s jeho hrdiny.
Úplně stejně jako Eugénie bych začala tím nejjednodušším. Kupte si krásná rajčata. Dobré máslo. Kousek čerstvé bagety. Přidejte sůl, pár lístků bazalky a trochu olivového oleje. Nic víc. Je to jednoduché a velice si pochutnáte.