Na Oneplay je ke zhlédnutí dokument o životě písničkáře Jarka Nohavici. V čem je výjimečný?
„Já už mám dost toho, aby mi někdo přikazoval, co mám zpívat, co mám hrát, jaké knížky mám číst, s jakými lidmi se mám stýkat, já si chci žít podle svého, já nikomu v tomto neubližuju.“ Těmito slovy začíná film Jarek, který je životopisným dokumentem o folkovém písničkáři, textaři a osobitém zpěvákovi, skladateli a kytaristovi Jaromíru Nohavicovi.
V tomto případě si ale nepředstavujte nudný a popisný dokument. Režisérka Petra Všelichová nechává hlavního protagonistu vyprávět životní příběh na pozadí událostí, které jeho jméno vynesly do nebes i nechaly spadnout zpátky na zem. Ne nadarmo se o Nohavicovi mluví jako o zbožňovaném i odsuzovaném českém písničkáři. Nehledejte v něm ani žádnou kritiku nebo sebereflexi. Nohavica totiž pouští štáb jen tam, kam sám chce. Přesto je to celkem dost. Kdo by jinak mohl vejít do šatny, kam muzikanti jen tak někoho nepouští a dozvědět se, čím se společně v pauzách baví, nebo nahlédnout do soukromí v podkroví domu v Ostravě, kde ženskou rukou vládne manželka Martina, které patří také jedna vzpomínková část.
Otevřená je i zpověď o rodině a postiženém mladším bratrovi. Díky otci zkoušel malý Jarek hrát fotbal, hrát na housle, na kytaru, psát na psacím stroji. Díky matce poslouchal. „Máma byla ostrá, přísná, valašská, ta se s tím nepárala. Ta mě i ztloukla. A táta spíš byl takový, jak to vidím dneska, starší brácha. Měl jsem o pět let mladšího bráchu Luďka, který hrál na banjo, na kytaru a někdy v deseti letech se mu v hlavě něco spletlo… Byl slabý, postižený. Když máma odešla do důchodu, přišla na ni maniodepresivní nemoc a skláním se před tátou, který to ustál. Staral se o ni, když ona ležela a vedle toho měl syna, který byl duševně postižený. A vedle toho si vytvořil ten svůj svět toho Jarka, který mu jezdí někde po světě a zpívá a vytváří mu archiv. To byl ten jeho únik.“
Nechybí zpěvákova vzpomínka na základní školu, kam přišel, jak sám říká, jako zrzavý kluk s velkou hlavou i ušima, který už uměl číst, na knihovnu, kde svého času pracoval i na psychiatrickou léčebnu ve Šternberku, kde se v roce 1991 léčil ze závislosti na alkoholu.
„Ten výkon na pódiu je spojen s velkou emocí a člověk tu emoci potřebuje nějak rozpustit, tak jsem si do sebe rval tu vodku,“ přiznává Nohavica. Jednou ale stačila věta z úst jeho dětí a šel do sebe. „Když jsem měl čtyřicet, mé děti mi řekly: Bez tebe je to, táto, doma lepší než s tebou. V té chvíli i mně došlo, že to i pro ty děti není sranda, když mají tátu alkoholika. V září 91 jsem si sbalil svůj kufr, políbil jsem ženu, pohladil jsem děti, sedl jsem na vlak a jel jsem do Šternberka.“
A do Šternberka se po letech vrací v další části dokumentu. „Blázinec. Člověk se stydí přiznat si, že je v psychiatrické léčebně,“ říká Nohavica. A právě tady s kamerou v zádech prochází léčebnou, prohlíží si pokoj, který mu byl přidělen, společenskou místnost, ve které si psal deník, účastní se dokonce skupinové terapie a vypráví o své závislosti těm, kteří s ní aktuálně bojují. A pak se mu do ruky – jen tam, na chvíli, dostane jeho chorobopis. Nahlas začíná číst:
„Osm let to rostlo. Nyní byl čtrnáct dní na šňůře, dal si šest litrů tvrdého, takže půl litr denně. Fyzicky se cítí blbě, nemá chuť k jídlu, potí se v noci, zažívací potíže, třes rukou je mírný, při hraní mu nevadí. Potřebuje se očistit, počítá se dvěma až třemi měsíci pobytu,“ čte Nohavica ze svého chorobopisu. Pak prosí štáb, aby odešel, aby se do něho mohl ponořit hlouběji a dočíst ho do konce.
Na přetřesu je také v médiích hojně propíraná Puškinova medaile, kterou Nohavica převzal v roce 2018 od prezidenta Putina za své intepretace písní Bulata Okudžavy či Vladimíra Vysockého, nebo jeho údajná spolupráce s komunistickou Státní bezpečností. A jak se k tomu v dokumentu staví? „Já vám takto do očí říkám: Já jsem nebyl estébák, já jsem musel jen chodit na výslechy s těmi roztřesenými koleny a bušícím srdcem. Ostatně, ukažte mi jednoho člověka, který po těch čtyřiceti letech může říct: Jarek mě udal a ublížil mi. Není takový člověk,“ říká důrazně.
A zmiňuje i fakt, že v normalizačních časech byl bojovníkem s režimem a za to, co zpíval a říkal na koncertech, si vysloužil několik zákazů činnosti. Že to jeho profesionální dráhu v první dekádě činnosti výrazně poznamenalo, asi nikdo nerozporuje.
Jaromír Nohavica píše písně přes 40 let. Jak se svět okolo něj mění, se odráží v tématech, která zpracovává i v atmosféře jeho vyprodaných koncertů. Na kontě má přes 500 vlastních písní, spoustu básní, a nejméně 120 textů a překladů písní pro jiné interprety. Známé jsou ty pro Marii Rottrovou, méně už ty pro Petra Jandu a skupinu Citrón. Nohavica je také nejpřekládanějším českým písňovým autorem. Jeho písně se zpívají polsky, anglicky, německy, rusky, ukrajinsky, chorvatsky, maďarsky, španělsky, italsky. Ale která z nich tady zůstane navěky? Tuhle otázku si Jarek pokládá na samotný závěr filmu. „Píšeš, píšeš, skládáš, skládáš a nakonec, jak říkám s nadsázkou, po tobě zůstane jedno album The Best of… a tam je dvanáct písniček a to zůstane těch třicet roků a po sto letech zůstanou tak dvě, tři. A zajímalo by mě, kterou budou stále oslavovat. Já si osobně myslím, že to budou Tři čuníci,“ uzavírá se smíchem. Co myslíte vy?
Životopisný dokument s názvem Jarek, který měl premiéru v kinech v srpnu 2025, můžete sledovat již teď na Oneplay.