Škola doma jako v Jitřní záři: Bydlí u vás nejlepší učitel na světě?
Publikováno
Život jako v Jitřní záři? Kvůli alternativě vám dítě nevezmou
Publikováno
Série Jitřní záře dospěla na televizních obrazovkách do finále. Ochrana dětí ale trvale zůstává důležitým tématem nejen pro televizní příběhy. Povídali jsme si o ní s ochráncem práv dětí Martinem Benešem, tedy dětským ombudsmanem. Připomněl, že žádným způsobem nebude ve svém úřadu přezkoumávat ani měnit soudní rozhodnutí. Odhalil ale i bolestivé součásti své práce.
Pokud se dítě ocitne v situaci, kdy potřebuje pomoc, a úřady jako OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) zasahují nedostatečně nebo nezasahují vůbec, mohou se lidé obrátit na dětského ombudsmana. To ale není vše, co Martin Beneš řeší.
Jitřní záře a ochrana práv dětí
„Těch úkolů je ještě dál celá řada. Zmínil bych třeba takzvanou dětskou participaci, to znamená zapojení dětí do rozhodování a do diskuze o věcech, které se jich týkají,“ řekl Beneš nova.cz. Ptali jsme se ho i na to, jak může jeho úřad zabránit i fatálním a tragickým koncům v některých případech. „Každá taková událost, při které zemře dítě, je pochopitelně šílená, tragická. Za mě je dobře, že si toho společnost začala trochu všímat, protože ono se to bohužel stává. Ne vždy se tomu dá zabránit. Dětský ombudsman by měl pomáhat nastavit systém sociálněprávní ochrany dětí tak, aby fungoval co nejlépe a k těmhle věcem docházelo co nejméně,“ uvedl. Celý rozhovor si přečtěte níže.
Od roku 2026 taky platí rozvodová novela, která ruší takové ty nálepky jako střídavá nebo výlučná péče a zaměřuje se na určení rozsahu péče bez snahy rodiče rozdělovat na vítěze a poražené. Vnímáte už v praxi, že to pomáhá snížit třeba napětí v rodinách?
Myslím, že rozvodová novela přinesla možná víc očekávání a stresu, než si zaslouží. Ona vlastně nic až tak zásadního nezměnila, kromě toho, co říkáte, že vlastně odstranila takové ty nálepky typů péče. Úplně si nemyslím, že je to rozvodová novela, která dokáže přinést nějaké velké zklidnění mezi rodiči. Myslím, že je důležité, abychom nějak systematicky byli schopni těm rodičům, kteří se rozcházejí a procházejí tou životní zkušeností, která je těžká a náročná, poskytnout podporu právě proto, aby byli schopni tu situaci ustát a dítě přitom utrpělo co nejmenší újmu. Takže opravdu – podpora pro rodiče, nějaká edukace, mediace, terapie, to jsou cesty k tomu, aby se ta situace zklidnila a pro to dítě to bylo v pořádku.
Fenomenální výkon Žilkové:
V posledních letech se tohle téma hodně skloňuje a novela také jasně deklaruje nějaký zákaz tělesných trestů. Vy sám ale nejste příznivcem úplně plošných zákazů a represe, ale spíše takzvaných chytřejších řešení. Jak to chcete v praxi docílit, aby nedocházelo k nesmyslné kriminalizaci rodičů za běžné výchovné přešlapy?
Nejde ani tak o plošná řešení nebo plošné zákazy, jejichž bych byl odpůrcem. Jde mi spíš o hloupá řešení, kterých jsem odpůrcem. Zákaz fyzického trestání rozhodně nepovažuji za hloupý zákaz, naopak. Myslím si, že je a mělo by být ve společnosti normální, že se prostě nemáme bít. Tak jako já asi nemám uštědřovat výchovný pohlavek vám a vy mně, tak stejně tak bychom měli přistupovat k našim dětem. Myslím, že kriminalizace není něco, co by hrozilo. Ten zákaz v občanském zákoníku je takový spíš deklaratorní, nedoprovázejí ho žádné sankce. Je to spíš takový apel na společnost, že tak, jako se nefackujeme na ulicích, tak ani děti bychom neměli vychovávat tímhle způsobem. Myslím, že je dobře, že to v tom občanském zákoníku je.
Série Jitřní záře je o lidech, kteří si vybrali jako svoji životní cestu alternativní životní styl. Tyto rodiny se objevují stále častěji i dnes, ať už jde o extrémní stravování batolat nebo život úplně mimo běžnou společnost. Kde z vašeho pohledu začíná v těch případech zanedbávání, které by případně vyžadovalo zásah státu?
Je pravda, že ta hranice ohrožení dítěte někdy bývá tenká. My bychom měli sledovat v první řadě zájem toho dítěte. Z toho pohledu vlastně to, že si někdo vybírá nějaký alternativní životní styl, není žádný problém. Důležitý je okamžik, kdy by to tomu dítěti nějakým způsobem začalo ubližovat nebo to dítě vlivem toho životního stylu začalo neprospívat. Třeba v důsledku nějakých speciálních diet, speciální stravy... To je ten okamžik, kdy má stát zasahovat.
Jana Janěková z Jitřní záře překvapila:
Vy vlastně říkáte, že soudy a odborníci sledují takzvaný nejlepší zájem dítěte. Měli by tedy zohledňovat i ochotu rodičů podřídit osobní životní styl potřebám potomka? Respektují podle vás dnes české soudy tyto metodiky a ptají se třeba na názor samotných dětí?
To je hodně otázek najednou. V tom kontextu bych chtěl zdůraznit, že dítě není žádný náš majetek, že samozřejmě máme právo dítě vychovávat podle nějakých svých hodnot a přesvědčení, ale pochopitelně to má svoje limity. Ve chvíli, kdy ty limity jsou překračovány, tak prostě stát má a musí zasáhnout, protože, jak znovu říkám, dítě není majetkem rodičů. A jestli soudy dostatečně mluví s dětmi? Možná bych to rozšířil, jestli jako společnost dostatečně mluvíme s dětmi, jestli je vlastně vnímáme, anebo jestli je přehlížíme. Občas říkám, že jako společnost máme tendenci dítě brát jako relevantního člověka až v noci na den, kdy má své osmnácté narozeniny, ale relevantní je od začátku. Tak bychom jako společnost měli být nastaveni a měli bychom být připraveni děti vnímat a slyšet. I to je samozřejmě úkol pro dětského ombudsmana.
Taky se docela hodně mluví o vlivu domácího vzdělávání na vývoj těch dětí. Tak pojďme být trošku třeba konkrétní. Jak má OSPOD postupovat v případech, kdy rodina využívá legální domácí vzdělávání, ale to dítě žije v hluboké sociální izolaci? Jak lze poznat a dokázat vlastně vůbec psychické strádání dítěte, když nejsou viditelné žádné fyzické stopy?
Je to jedno z míst, kde se hranice hledá velmi těžko. Obecně ve chvíli, kdy se bavíme o nějakém ohrožení dítěte, tak bohužel právě systém sociálněprávní ochrany není úplně ideálně nastavený tak, aby dokázal vnímat ohrožení toho nefyzického typu. My poznáme, když je dítě bité, když má nějaké fyzické následky, ale psychické újmy se vždy poznávají hůře. Je dobré uvažovat a já doufám, že se k tomu konečně dostaneme, jak v tom systému sociálněprávní ochrany dětí nastavit metody postupu práce, abychom byli schopni i tyhle typy ohrožení lépe a včas odhalit.
Teď si představme situaci, kterou diváci mají možnost vidět právě v sérii Jitřní záře. Jak dnes v reálné praxi probíhá samotný fyzický proces odebrání dítěte z problémové rodiny?
Sám jsem vlastně profesí opatrovnický soudce. Ještě před měsícem a půl jsem nosil soudcovský talár a rozhodoval jsem v těch věcech, které se dětí týkaly. Jako opatrovnický soudce jsem i několikrát u odebírání dítěte z rodiny byl. Myslím, že je dobré i pro soudce mít tuhle neradostnou zkušenost, protože je to realizace toho, o čem jako soudce rozhoduje. Takže by měl vědět, jak to potom v praxi vypadá. Z jakých důvodů? No, samozřejmě by to mělo být v těch situacích nejzávažnějšího ohrožení dítěte, kdy víme, že když by dítě v té rodině zůstalo, tak by mu hrozila nějaká opravdu zásadní újma.
Takže v těchto případech a jak to probíhá?
Myslím si, že tohle je téma, kterému bychom se měli věnovat, protože to ne vždy pořád probíhá ideálně. Je to možná trochu přehlížené téma, ale ve skutečnosti důležité, protože soudy, které odebírání dětí z rodin realizují, tak často nemají lidi, kteří jsou dostatečně vzdělaní a odborně připraveni na to, aby tohle dělali. Bohužel se někdy stává, jak soud nemá nikoho jiného, tak to odebírání dělá třeba soudní řidič nebo někdo takový. Pochopitelně to není člověk s nějakou odbornou přípravou nebo průpravou a může to mít výrazný negativní dopad na celý proces. Znám z praxe, že odebírání dítěte z rodiny dělala sice sociální pracovnice soudu, člověk, který vzdělání a přípravu má. Ale protože byla jen jedna a dítě převážela přes celou republiku a ta cesta trvala několik hodin, tak jela v plenkových kalhotkách. Očekávala, že si nebude moct dojít na toaletu a prostě to malé dítě nemůže nechat před kabinkou ani si ho brát s sebou. Takže myslím si, že je dobré se postarat o to, aby to bylo při vší té tíži co nejvíce snesitelné.
Ivana Andrlová v Jitřní záři: Žít bych takhle nedovedla:
Novela, o které už jsme se několikrát zmínili, nahradila běžná, předběžná opatření novým institutem prozatímního rozhodnutí, které dává rodičům prostor se předem vyjádřit a trvá až tři měsíce. Znamená to konec nečekaného a stresujícího odebírání dětí z domovů?
Novela cílí především na něco, čemu se říká rodičovské spory. To znamená situace, kdy se rodiče rozcházejí nebo rozvádějí a nemohou se dohodnout o tom, kdo a jak bude pečovat o děti. V těch případech vážného ohrožení dětí nadále zůstává možnost tzv. rychlého předběžného opatření, to znamená rozhodnutí, které se musí udělat do 24 hodin. V případech, kdy skutečně jde o život nebo zdraví dítěte, tam je nadále možnost rychle zasáhnout.
Česko od roku 2028 plánuje zakázat ústavní péči právě i pro děti do sedmi let. Vzhledem k nedostatku krizových pěstounů nehrozí nám, že odebrané nejmenší děti najednou vůbec nebudeme mít kam umístit?
Hrozí. Jestli se v systému nic nemění, jakože jsou v plánu nějaké systémové změny typu profesionalizace pěstounské péče a další, pokud se systém celý neposune, nezlepší, nezracionální, tak nám skutečně hrozí, že by něco takového mohlo nastat. Zároveň to neříkám s tím, že bych si myslel, že by k téhle změně nemělo dojít. Z mého pohledu ano, ta tzv. deinstitucionalizace, to znamená to, aby děti, alespoň ty nejmenší, nemusely vyrůstat ve velkých skupinách jako dříve. Teď už jsou zrušené kojenecké ústavy. To je něco, co si nikdo nedokáže představit, kde je prostě 30 miminek v jedné místnosti. Když tam přijdete, tak se po vás natahují, chtějí se mazlit. Tety říkaly: „Radši to nedělejte, ona by si na to zvykla.“ To je něco hrozného. U těch malých dětí, už to sice nejsou miminka, ale ono to funguje poměrně podobně.
Co tedy s tím?
Dítě prostě přirozeně potřebuje někoho, kdo je tam jenom pro něj, kdo o něj pečuje. Nezáleží už tolik na tom, jestli to je rodič nebo třeba pěstoun, ale potřebuje toho jednoho svého člověka. Toho nikdy v dětském domově, kde se tety střídají na směny, mít nebude, proto je to strašně důležité. Musíme se na to dobře připravit, abychom se nedostali do situace, kdy se o ty děti nebude mít kdo postarat.
Neselháváme tedy v některých případech jako stát v tom, do jakého prostředí z rodin po odebrání umisťujeme?
Myslím si, že se jako stát snažíme a že jsou určitě státy, které jsou na tom výrazně hůře, pokud se jedná o péči o ohrožené děti. Ale zároveň jsou státy, které jsou na tom výrazně lépe. Myslím, že to je ten směr, kterým bychom se měli dívat. Nepochybně je co zlepšovat a je co posouvat k lepšímu.
V sérii Jitřní záře vyprávíme příběh rodiny, která chtěla dát svému potomkovi jednak nezvyklé jméno, jednak ho tedy poměrně dlouhou dobu vychovávala bez rodného listu, bez příslušných dokumentů. Lze podobnou situaci ještě zažít dnes? Doba se změnila, zákony se mění...
Mluvil jsem o tom, kdy by stát měl zasahovat. Když zájmy dítěte jsou skutečně ohrožené, tím důvodem by neměl být jen nějaký alternativní výchovný styl rodičů. Pokud se jedná o jména, tam už jsme se posunuli. Už v zákoně o matrikách došlo k určitým změnám. Pořád ještě není možné dát dítěti jakékoliv jméno, ale myslím si, že jsme výrazně více benevolentní v tomhle směru. Myslím, že i celý systém sociálněprávní ochrany dětí a celá společnost se posunula, to je dobře. Měli bychom se posouvat ještě dál k nějakému většímu respektu k sobě navzájem, včetně různých alternativních životních stylů.
Jako Jitřní záře: Odhalte, která jména zaskočila Česko:
Sérii Jitřní záře sledujte na Oneplay.
TV Nova
TOP články
Nejnovější
Nejnovější videa z pořadu Jitřní záře
Články k pořadu Jitřní záře
