Pumrová půjde na jaře Ivě po krku. Chce místo v salonu i jejího manžela!

Iva se po Novém roce rozhodne, že si pronajme na masírování zadní místnost v salonu Gabri.ella. To se nebude líbit Pumrové, která navíc nabyde dojmu, že je Vítek pod pantoflem a že ho dost možná manželka trápí i jinak! Co všechno budou muset na jaře noví obyvatelé Ulice snést? To se dozvíte v krátkém videu.

Zde si můžete přečíst rozhovor s představitelem Vítka – Filipem Čapkou. Vítek Klíma je osobní bankéř, který se před nedávnem z pracovních důvodů přestěhoval z Liberce do Prahy. Do Ulice přichází jako hlava rodiny Klímových. Kolik toho mají Vítek Klíma a jeho představitel Filip Čapka společného? A najde se vůbec něco?

Kdo je Filip Čapka?
Herec, moderátor, malíř, scenárista, bagrista, pyšný otec, abstinent, budoucí nekuřák.

Odkud pocházíte? A jak se vám líbí tam, kde právě žijete?
Jsem rodilý Ostravák a jsem na to hrdý. Po JAMU jsem byl asi sedm let v Moravském divadle Olomouc. Poté přes Brno na rok do Ostravy k Bezručům a pak do Prahy. A to převážně díky Shakespearovským slavnostem, Karlu Heřmánkovi a jeho Divadlu Bez Zábradlí, kterému jsem dodnes vděčný za krásné role a plné hlediště. Po osmi letech v Praze jsem se přestěhoval do Kozomína. Je to vesnička za Prahou s hromadou normálních lidí a rybníkem. Přes 200 let starý dům se zahradou, manželkou, dcerou, třemi psy a dvěma kočkami. Ráj na Zemi. Většinou.

Pocházíte z herecké rodiny a zdá se, že jste měl s výběrem povolání od malička jasno. Kde všude vás mohli diváci Ulice vidět?
Dědeček Emil mě vedl k věcem hmatatelným, dědeček Vladimír k těm múzickým. A jelikož herců bylo v rodině víc, odmala jsem toužil jím být též. Z dnešního pohledu se mi to obrovské nadšení z přijetí na JAMU zdá být směšné. Ale nelituju, herectví mi víc dalo, než vzalo. Kde mě diváci mohou nebo mohli vidět… V divadlech v Olomouci, Brně, Ostravě a Praze. Filmy, seriály a moje milované Polopatě.

Jste nositelem ceny Thálie z roku 2004. Máte nějakou další metu v rámci své profese?
Ano. Tu nejtěžší. Dělat jen to, co mě baví.

Co vás baví, když zrovna „nehrajete“?
Maluju. Toužil jsem po tom celý život, ale bál se to zkusit. Pak jsem si řekl, že když jsem našel odvahu naučit se s bagrem, nakladačem, kamionem, musím zkusit i tohle. Je to úžasný svět a nikdy bych neřekl, že mám tyhle schopnosti. Odezva je nečekaná. (smích)

Myslím, že by se dalo říct, že jste také vášnivý kutil či zahrádkář.
Rozhodně. Myslím u toho na dědu Emila. A jsem pyšnej, co všechno herec dokáže. Hraní je pomíjivé, ale když postavíte zahradu, dům, zvládnete dvacetitunový bagr, je to pro herce balzám.

Teď prozradíme takové malé tajemství. Diváci Ulice totiž dobře znají vašeho nejlepšího přítele. Prozraďte jim, kdo to je – a co vás spojuje?
Krásná otázka. Děkuju za ni. Je to Adrian Jastraban. Můj kamarád, přítel, vynikající herec, druhý sourozenec. Mé druhé já sedm let v olomouckém divadle a poté dlouhá léta tady v Praze. Hodně jsme se toho spolu naučili, pochopili, objevili. V herectví i v životě. Před pár lety se naše cesty rozdělily, abychom se opět potkali na Ulici.

Co jste od něj o Ulici věděl? A neberte si servítky.
Když Adrian s Ulicí začínal, vlastně jsem to tak trochu prožíval s ním. A Ulici jsem sledoval. Před půlrokem jsem mu zavolal s tím, že budu Vítek Klíma a že jako na co si dát bacha a jak to tam chodí. Věřte nevěřte, ozvalo se: „V pohodě, tady nikdo neprudí, dobrá partička.“

Vaše postava v seriálu Ulice má typické sedavé zaměstnání. Dokážete si představit, že byste trávil své běžné pracovní dny v kancelářském křesle?
Jsou a byly dny, kdy ano. Ale celý život, to asi ne. Vždy přijde situace, kdy bagrista touží po kanclu a úředník po bagru. Pak už jde jenom o to nebát se a zkusit to. Neodvažujeme se ne proto, že jsou věci složité, ale jsou složité, protože se neodvažujeme.

Mezi Ivou a Vítkem je, jestli se nepletu, podle scénáře taková zdravá partnerská chemie. Musím říct, že z pohledu diváka se vám to velice snadno věří. Jak si rozumíte s Hankou?
S Hankou se známe delší dobu. Věděli jsme, do čeho oba jdeme. Hanka je velmi otevřený člověk, dobrý člověk. A to je deviza, díky které víte, že cokoliv, co vás tlačí, stačí říct, otevřeně o věcech mluvit a jakémukoliv nedorozumění předejdete. Vždy se na ni těším. To mnohdy stačí.