Vzít svému dítěti pravomoc rozhodovat o sobě sám, abyste mu pomohli? Udělat z něj v uvozovkách blázna? Je to správná cesta, nebo krok k průšvihu? Stejné svízelné otázky si pokládali i Rytířovi. Anorexie jejich dceru žene do hrobu, tak co je horší?
Jejich dcera trpí mentální anorexií, odmítá jídlo, aplikuje si léky na hubnutí nitrožilně a kolabuje se srdeční zástavou. Nemoc si ani po kolapsu nepřipouští, dál nejí a léčbu agresivně odmítá. Pomoc odborníka je žádaná a psychiatrická léčebna zdá se nevyhnutelná. Jenomže Ema je plnoletá, a tak musí s pobytem na psychiatrii souhlasit, a ona nechce. Proč by se tam měla nechat dobrovolně zavřít, když není blázen?! Rytířovi se snaží jí vysvětlit, že je nemocná a potřebuje odbornou pomoc, ona si ale pořád tvrdí to své: „Říkám ti, nic mi není!“ Jak vysvětlit nemocnému člověku, který si neuvědomuje, že je vážně nemocný, že JE vážně nemocný?
Zkoušet to dál, zařídit sezení s psychiatrem a čekat na uvědomění? Jenomže mezitím její tělo dál chátrá, protože nejí! Nabízí se radikální řešení, možná však to jediné v této svízelné a zapeklité situaci – zbavit ji svéprávnosti a začít rozhodovat za ni. Jenomže jednodušeji se to říká, než činí. Je to vstupování na tenký led s mnoha riziky. Pořád ale asi lepší, než se dívat, jak se pomalu zabíjí…