Smrt blízkého člověka se neodehraje jen v jedné chvíli. Zůstane po ní prázdné místo u stolu, v bytě i v duši. A do toho se rozběhne svět razítek a formulářů. Film Rok vdovy režisérky Veroniky Liškové sleduje první rok po náhlé ztrátě partnera. Bolestný, osamělý rok, někdy absurdně byrokratický, a přesto vedený jemnou nitkou naděje, že snad bude líp.
Rok vdovy nabízí pocit, že v tom člověk není sám a že i po ztrátě může přijít chvíle, kdy se znovu nadechneme.
Petra (Pavla Beretová), tlumočnice kolem čtyřicítky, se po tragické události stává vdovou. Vedle truchlení musí unést i to, co se na žal v praxi často nalepí, a to tlak okolí, napjaté rodinné vztahy, starost o dospívající dceru a neúprosný kolotoč institucí, který jakoby na lidskou křehkost neměl kolonku. Film přitom nestaví na efektech, spíš na detailech a drobných úkonech, které se snaží dát dohromady rozbitý svět.
Rok vdovy nevznikl u stolu. Opírá se o skutečnou zkušenost Zuzany Pokorné, která publikovala své deníkové zápisky o vdovství v týdeníku Respekt. Právě tento civilní, neokázalý záznam toho, co se děje po pohřbu, se stal výchozím bodem pro scénář Eugena Lišky a filmovou podobu Veroniky Liškové.
Režisérka Veronika Lišková přichází k hranému debutu z dokumentu, a je to znát v citlivosti k situacím, které se nedají zahrát nahlas. Vychází z toho, že smrt a truchlení jsou u nás často tabu a že hraný film může téma přiblížit širšímu publiku. I ona má osobní zkušenost se ztrátou v rodině, což se promítlo do způsobu, jak příběh vede. K filmu navíc vznikl i širší projekt a debaty po projekcích, včetně propojení s organizacemi, které se věnují paliativní péči. Film tak nechce jen dojímat, ale i nabídnout oporu a jazyk pro věci, které se lidem často říkají těžko.
Pro Pavlu Beretovou je Rok vdovy rolí, která se dotýká něčeho hluboce osobního. Prošla si vlastní zkušeností se ztrátami. V rychlém sledu přišla o několik blízkých lidí a hledala způsob, jak se smrti podívat do očí. Právě to dává její Petře uvěřitelnost.
Petřinu dceru Dominiku hraje Julie Šoucová, která je ve skutečnosti neteří Pavly Beretové, což filmu dodává jemnou, neokázalou autenticitu v drobných gestech a scénách, kde se city spíš tuší, než vyslovují.
Ve filmu je scéna, v níž se hrdinka ocitá nahá. Symbolika je obrazem stavu, kdy je člověk po ztrátě obnažený, vystavený světu a jeho pohledům. Jako připomenutí, že žal je i fyzická zkušenost, a že někdy potřebujeme zůstat chvíli jen sami se sebou, bez rolí a bez ochrany.
Rok vdovy je film o samotě, která má mnoho podob. Byt plný věcí po někom, kdo se nevrátí. Společnost, která neví, co říct. I úřady, které chtějí papír dřív než člověku dopřejí čas. Ale je to i film o tom, že naděje nemusí být velké gesto. Někdy je to jen další ráno. Jedna vyřízená věc. Jeden rozhovor, který nekončí pláčem.
Rok vdovy sledujte ve středu 25. března ve 20:00 na Nova Cinema, nebo už teď na Oneplay.