CVOK SYMBOLEM REVOLUCE: Phoenixův Joker ze sebe vydal vše. Proč si ho nenechat ujít?

Zdroj: Warner Bros

Napětí, smutek, intenzivní bezpráví, stísněnost a nakonec i soucit. Nejen tyto pocity si může divák plně vychutnat v novém filmovém příběhu o jednom z nejcharakterističtějších komiksových zlounů všech dob, Jokerovi. Umně vybudované drama v relativně pozvolném tempu celého filmu ke konci velmi rychle vrcholí a návštěvníka kina zanechává přibitého do sedačky v kompletním emočním rozpolcení.

Jokera režíroval Todd Phillips, který spolupracoval i na scénáři. Režisér, který se proslavil především trilogií Pařba ve Vegas, ale natočil i jiné věci – a ty dávaly tušit, že nemá problém se složitějším a vážnějším materiálem. V Jokerovi se velmi snažil natočit anti-superhrdinský film. Není v něm snad vůbec nic, co by se dalo označit za akční scénu, nejsou v něm žádná super-udělátka a nikdo v něm nemá armádu poskoků (aspoň ne v tradičním smyslu). Odpověď na otázku "Je ve filmu Batman?" je složitější, ale rozhodně v něm není ve své obvyklé podobě a rozhodně není důležitý pro zápletku. A co tedy v Jokerovi vlastně jde?

FOTO:  Warner Bros

​Snímek vyprávějící původ Batmanova největšího nepřítele Jokera k přesvědčení diváka nepotřebuje tradiční komiksový duel hodný versus zlý. Příběhu nemocného klauna je věnována veškerá pozornost a vykreslení jeho charakteru tak díky tomu může jít do krutého detailu. Výkon, který v roli psychicky labilního Arthura Flecka alias Jokera předvádí vychrtlý Joaquin Phoenix, již řada kritiků označila za hodný sošky Oscara. A lze říci, že by právem šlo o další ocenění pro tohoto antihrdinu. Americký herec se dokonale vtělil do neúspěšného komika, který nemá ani peníze, ani slávu. Bydlí u matky a nacvičuje si stand-up výstupy, které se líbí málokomu. Duševně labilní muž navíc trpí zvláštní poruchou spočívající v tom, že se nechtěně a nekontrolovatelně směje.

​Heath Ledger sice svým výkonem v Temném rytířovi v roce 2008 zazářil dokonalým ztvárněním vraždícího psychopata, šlo však o promyšlený herecký balet s Batmanem v podání Christiana Balea, celý film by jeho postava patrně neutáhla. Phoenixův Joker však má mnohem větší hloubku a vypráví příběh nemocného muže, kterého násilí dohnalo k násilí. Právě tato anabáze, až hororové pochechtávání Phoenixe, práce s rachitickou postavou a intenzivní grimasy jsou ozdobou snímku.

FOTO:  Warner Bros

​Ale všude tam, kde se vyprávění soustředí na Jokerovu posedlou touhu po potlesku, je komiks zapomenut a Phoenix nenechá diváky vydechnout. Stačí, když se před zrcadlem líčí, a už se dá napětí krájet. Ubohý šašek z výprodeje, jemuž se stýská po bezpečí blázince, nemá zastání ani u jediné blízké bytosti, též zjevně pomatené matky, která se táže – jak můžeš být komikem, když nejsi zábavný? Jokerovy nezvladatelné vlny smíchu jsou děsivější, než kdyby řval, a když mu v roli zdravotního klauna při vystoupení pro děti v nemocnici vypadne zbraň, zatají se dech.

Nový Joker, ač je vlastně originálem této komiksové postavy, ale nespadá do universa DCEU. To jen ve studiu Warner Bros. usoudili po všech kritikách, které na adresu DCEU přicházejí, že vsadí na odvážnější strategii a vypraví do kin film, který je mládeži do 17 let nepřístupný a jeho charakter je na hony vzdálený ostatním komiksovým adaptacím.



Takže žádné digitální triky a akční scény, ale špinavá velkoměstská realita, pouliční násilí a psychologický sestup až na dno šílenství ústřední postavy. Spojitost se světem DC Comics tu ale přesto zůstává. Scenáristé Todd Phillips a Scott Silver (8. Míle, Fighter) se pro vznik tohoto Jokera inspirovali v komiksu Alana Moorea Batman: Kameňák z roku 1988, který vyprávěl o Jokerově původu, snaze stát se stand-up komikem a jeho propadnutí šílenství.

FOTO:  Warner Bros

​Těch inspiračních zdrojů pro postavu Jokera i celého filmu ale bylo více. Jokerův make-up a klaunská maska jsou blízké líčení amerického sériového vraha Johna Wayne Gacyho, který bavil děti jako převlečený klaun. Jeho osobou se inspiroval i Stephen King při psaní postavy vraždícího klauna v To.

První zprávy o snímku zmiňovaly producentský dohled Martina Scorseseho, a ačkoli k této spolupráci nakonec nedošlo, nad Jokerem se nezpochybnitelně vznáší odkaz režisérových filmů. Snadno lze zpozorovat scény podobné Taxikáři (1976) a celé části zápletky se jeví inspirované Králem komedie (1982), nehledě na přítomnost Roberta De Nira, zde v klíčové roli moderátora zábavní show Murraye Franklina.

Kromě Phoenixe a Roberta De Nira Joker oslňuje i luxusní kamerou, retro atmosférou sedmdesátých let a perfektní prací s hudbou – ve správnou chvíli zazní těžkotonážní fláky Jimmyho Duranta, Franka Sinatry nebo britských kytarových polobohů Cream.

FOTO:  Warner Bros

​Ve spojení s filmem se zámořskými médii šíří obava, že by hlavní postava mohla inspirovat ke kriminální činnosti. Špinavé a odpudivé povrchy Jokera však mají daleko ke „cool“ protisystémové rebelii, která by k tomuto jednání mohla vybízet. Proti těmto názorům mluví i skutečnost, že Arthur násilnými výbuchy nesměřuje k žádné seberealizaci.

Mazaný scénář nás celou dobu znejisťuje. Kdo je ten zlý? Kdo je šílený? Komik? Politici? Nemilosrdný systém? Možná se přistihnete, že upřímně fandíte pacientovi, který postřílel pár lidí. Otevírá se tu sociální téma, propojení přecitlivělého Arthura s revoltujícím davem v ulicích je velmi znepokojující a naznačuje, že ne všechno, co říká blázen, musí být nutně bláznivé.

Film je téměř povinnost vidět, jelikož se jedná možná o snímek roku.