Dědictví aneb Kurvaseneříká: Krutý osud Bohuše vrátí k rádiovce!

Kultovní film s Bolkem Polívkou v hlavní roli pokračuje. O Dědictví aneb Kurvaseneříká jsme si povídali s Bohušem!

Bohuš se za diváky vrací po dvaceti letech s kloboukem na hlavě. Co dalšího, vedle oblíbené pokrývky hlavy, se u něj změnilo? Jinými slovy, jaký je Bohuš po dvaceti letech?
Klobouk Bohuš má, ale krutý osud ho vrátí k rádiovce. Po dvaceti letech má i teď Bohumil poměrně dobrou výchozí pozici, ale jak zní staré přísloví, chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány do budoucna. Doufám, že všechno dobře dopadne. Držme mu palce.

Bohuš je Vaše dílo, Vy jste jej před více než dvaceti lety stvořil, do jaké míry tato postava odráží Vaše vlastnosti nebo osobní zážitky?
Odráží samozřejmě to, co žiju i co se děje kolem mě. Odráží i to, na co mám či nemám vliv. Bohumil se bere vážněji než já osobně, o to je ovšem komičtější.

Jak dlouhá doba uběhla od prvních úvah na pokračování Dědictví k samotnému natáčení a jakým vývojem mezitím prošel scénář – změnil se v čase nějak příběh, nebo jste měl od začátku jasnou představu, kam se budou Bohušovy osudy dále ubírat?
Úvahy na pokračování mělo spoustu mých přátel a známých, protože ta příšerná závěrečná věta „A teď si Vás kůpím všecky...“ je jakýmsi děsivým příslibem do budoucna. Takže to postupně dozrávalo. Navíc mě potkávali věci, lidé a situace, které vybízely ke zfilmování. Draly se na světlo samy. Hodně situací také vznikalo v úsměvných a usměvavých rozhovorech s producentem Ježkem a režisérem Sedláčkem. A taky s mojí Marcelkou a s jinýma. Když se člověk napojí na ten příběh, tak se vlastně každé ráno probouzí s dalším nápadem a situací. Roste to kolikrát, že se nestačíte divit. A vlastně se těšíte, až ten nával v hlavě přestane. Nejhorší je to "verzírování", všechno může být napsáno lépe a samozřejmě také hůř.

Myslíte při psaní scénáře na diváckou odezvu? Vzhledem k Vašim letitým zkušenostem, dokážete předem odhadnout, jak budou diváci reagovat, popřípadě které scény či hlášky zlidoví, tak jako se to stalo u prvního Dědictví?
Něčím je člověk překvapen, s něčím počítá dopředu, některé výroky (nerad říkám hlášky) přicházejí "z lidu" a končí "v lidu". Snažíme se, aby všechno co se ve filmu děje a co Bohuš říká, působilo logicky a přirozeně. Určitě jsme ten film nedělali pro "lovce hlášek".

Chodíte na své filmy do kina a sledujete reakce diváků?
Chodím do kina v přestrojení za fousatého starce, ale pozor! Ne všichni fousatí starci jsem já.

Je pro Vás příjemnější hrát podle vlastního scénáře? Píšete si třeba scény vyloženě pro radost?
Určitě se mi to snadněji pamatuje, ve všech situací jsem, jak se říká, doma. Ve filmu byla scéna pro radost, kdy se paní doktorka, hraná Ivanou Chýlkovou, vrhá na Bohumila stržena vášní k jeho prkenici. Pan režisér Sedláček mi to pokazil: „Myslíš, že by se nějaká takhle vrhla na šedesátiletého chlapa, vole?“ A bylo po radosti.

Každý režisér má svá specifika, o paní Chytilové se v tomto ohledu vyprávějí legendy, jak se Vám spolupracovalo s Robertem Sedláčkem?
S Robertem Sedláčkem si rozumíme a máme se rádi. O to víc se pak hádáme, přeme. Nejsme generační druzi. Ale oba jsme se narodili v jednom kraji, takže neřevníme. Ačkoliv natáčení nebylo nejjednodušší, chystáme se k další spolupráci. Jsem zvědav, co tomu filmu paní Věra řekne. Myslím, že by se jí mohl líbit.

Kolem Bohuše se v Dědictví 2 pohybuje mnoho postav známých z předcházejícího dílu i zcela nových, které z nich patří k Vašim oblíbencům?
Myslím si, když člověk něco píše, něco připravuje a navíc když to má být komedie, měl by vlastně všechny postavy mít rád. Vlastně by je měl milovat. Navíc je krásné vidět, jak herci obohatí to, co je napsáno a pro ně připraveno. Výhodou bylo, že jsem předem věděl, kdo koho bude hrát. Zaskočilo mne jen, že Heřmánek hraje Donutila. Dóňa zvládl Heřmana skvěle. A pak staří bardi Pecha, Rychlík, Zatloukal, Sedal a krasavice interkontinentální (jak by řekla naše Anička) Chýlková, Čvančarová, Uhlířová, Polívková, kyjovské tetky a další kolegové a přátelé z venkova i měst.