Režisérka Lenka Kny: Splnění každého tajného přání je zázrak

Rozhovor o vánočních zázracích, Ježíškovi a v neposlední řadě také o novém filmu Přijde letos Ježíšek?

Nedávno vstoupil do kin Váš nový film Přijde letos Ježíšek? Vzpomenete si, jak dlouho jste jako malá věřila na Ježíška?

Měla jsem tři etapy, věřila jsem asi do šesti let, do osmi jsem si hrála na to, že věřím. Nějak jsem se nechtěla těch tajemných rituálů kolem dárků vzdát a pak jsme s mými rodiči hráli hru, že když se vyrobí či koupí někomu dárek, dá se doma přes noc na skříň nebo k oknu, Ježíšek si dárek odnese a přinese ho až pod stromeček.

Jaké to bylo, když jste nakonec „odhalila“ pravdu o Ježíškovi a za jakých okolností?

Když jsem spala a maminka přišla do mého pokoje, kde byla skříň s oblečením a ona si myslela, že spím a vzala můj dárek pro ježíška, aby ho schovala a já jsem ji viděla. Neřekla jsem to, a proto jsem si ještě o ty dva roky prodloužila iluzi tajemství. Ale byla jsem ten večer dlouho do noci vzhůru a měla blízko postele vánoční stromek, do dneška si vybavím tu vůni jehličí.

Co pro vás znamenají Vánoce?

Rok má rytmy a musí skončit, proč by měl smutně? Vánoce a období adventu je takové loučení se s uplynulým rokem, bilancováním. Vždy, když něco končí, má možná člověk v podvědomí strach, zda to není naposledy a obavy, co bude dál. Proto se scházím s přáteli, snažíme se vzájemně na sebe udělat čas. A myslím, že zima vyvolává v lidech i touhu po teple, světle a setkávání se. Už to není oheň, ale aspoň svíčky a dobrý drink. Bude to zní banálně a jako úplné klišé, ale jehličí, purpura a františek musí doma vonět. A když je člověk rodič, tak samozřejmě, že to hezké, co zažil v dětství sám, chce darovat i svým dětem.

Máte nějaké rodinné zvyky nebo rituály, bez nichž se Vaše Vánoce neobjedou?

Díky pracovnímu nasazení se stala, trochu nechtěným rituálem koupě stromku až na nejúplně nejposlednější chvíli, Děti, se od Mikuláše obávaly, že na ně žádný stromeček nezbyde, a tak vyrážely a obhlížely a různě si ho rezervovaly. Ale ne, je to spíš taková rodinná historka. Mám, ač jsem jedináček, velkou rodinu a každý rok se u jedné z mých sestřenic sjíždíme a pečeme perníčky a zpíváme koledy, hraje se na klavír a vaří se hektolitry polívky, strojí se strom na zahradě, žárovičky, jako obvykle, nefungují, ze žebříku vždycky někdo spadne , spíme na matracích po celém domě a druhý den se všichni rozjedeme do svých domovů a většinou nám napadne sníh. Je to vlastně na těch Vánocích to nejhezčí, takový spontánní blázinec. Doma s dcerou Nellinkou každý rok vymýšlíme barevnost vánoc, muž z toho šílí a když jedny vánoce seděl pod stromkem s černými koulemi jak na pohřbu, konečně nám to zatrhl a řekl, že odteď bude stromek klasický, ověšený ozdobami a miniaturami z foukaného skla, jako když byl on malý. No a pak máme jednoho plechového, hodně ohyzdného soba, který nesmí chybět na našem stole po celý advent.



Ve filmu Přijde letos Ježíšek? je řada humorných situací, spojených právě s Vánocemi a vánočnímu zvyky. Vznikly tyto scény na základě nějakých skutečných situací, třeba Vašich osobních či Vašich blízkých?

Přiznám se, že scéna s kaprem je naše rodinná historka, na kterou si syn Daniel vzpomíná velmi dobře a doufám, že vzpomínku zvládá bez psychoterapeuta. A také soutěž o salát má svůj předobraz:. náš letitý kamarád miloval soutěžení, kdo má jaký a kdo lepší salát, až k tomu dohnal i mě a mého tatínka... no já raději přestala salát dělat vůbec a tatínek ho musí tím pádem dělat ve dvojnásobném množství- ale dělá speciální, takový ukrajinský, červený... a ujídání těsta při pečení cukroví? ( které bude v bonusové scéně na dvd,) je také z dílny mých dětí.

Ve Vašem filmu je důležitým momentem víra v zázraky, možná v to, že pokud se budeme chovat správně a čestně, tak budeme odměněni. Co je pro vás osobně zázrakem?

S věkem se důležitost některých věcí mění. Dřív byl pro mě zázrak, že člověk dosáhl profesního úspěchu , pak, že má zdravé děti, pak že je schopen po flámu vylézt z postele....ne nezlehčuji to, ale určitě zázrak v pravém slova smyslu není obchodní pojem , není to něco za něco... Důležitá v životě je víra, že pozitivní jednání je ta správná cesta, že úsměv a vstřícnost je pro lidi důležitější než uplatňování ega... Vlastně splnění každého malého tajného přání je zázrakem ...

Pro film jste si vysnila jako hlavní představitele Josefa Abrháma a Libuši Šafránkovou. Asi nebylo těžké si je představit, ale bylo těžké je přesvědčit? Oba jsou přece velmi pečliví, když si role vybírají…

No...právě proto, že jsou pečliví při vybírání si rolí, tak jsem je nemusela moc přesvědčovat, přesvědčil je přece scénář? Ne, to zní domýšlivě. Opravdu jsem si nejdřív netroufla na ně pomyslet. Až mi Zdenka Munzarová, castingová režisérka, dodala odvahu a řekla, dejme jim to přečíst a uvidíme.

Vznikla při natáčení nebo po něm nějaká situace, kdy Vás Vaši hlavní představitelé opravdu překvapili?

Ano. Točili jsme scénu, kdy pan Abrhám jako José jde procházkou s Květou, svou dávnou láskou ( Libuše Šafránková ) a drcne do branky, aby mohli vejít do romantického dvorku. Branka je zavřená a oni jdou tedy pryč. Při jednom jetí se Josef opřel plnou parou do branky a oba se nám ztratili ze záběru. V sekundě byl štáb štronzo, protože se ukázalo, že branka nebyla zamčená, otevřela se, a oba, naprosto nepřipraveni, se zřítili k zemi. Zděšeně jsme k nim běželi a dost nervózně čekali, co se stane, jestli nám odejdou z placu, že pan Abrhám vybuchne, že budou nadávat na štáb, nebo že se jim nedejbože něco stalo a pod. Pan Abrhám byl skvělý: pomohl Líbě vstát, oprášil se a prohlásil: „jestli to bude k něčemu, dejte to tam“ , konečně jsme se všichni začali smát, protože scéna byla opravdu neuvěřitelně směšná, ale nikdo si netroufal, dokud sám Josef nedal svým humorem zelenou. Velkorysost a schopnost udělat si legraci sám ze sebe? To se fakt cení. A u herce takového kalibru desetkrát tolik.



Co nejkrásnějšího jste si ze společné práce na filmu odnesla?

Vlastně musím přiznat, že víc než profesní setkání, pro mě znamenalo osobní. Abrhámovi jsou úžasní lidé, skvělá dvojice, příklad soužití, o jaké by se měli lidi snažit. Důležitá je pro ně úcta jednoho k druhému, vzájemná láska a tolerance a společný humor. Myslím si, že kdyby existovala škola, takový workshop, který by měly dvojice před svatbou absolvovat, mělo by se v něm učit žít půl roku podle manuálu, který by se dal podle manželství těchto dvou napsat.

Jak náročné bylo propojit českou a mexickou část filmového natáčení a co bylo vůbec nejsložitější?

Protože jsme měli štěstí na bezvadného a odvážného mexického producenta Edhera Campose a jeho kolegu Luise Salinase, byla spolupráce domluvena rychle a navíc v Čechách nevídaným způsobem a to na základě gentleman agreement! Spolupráce byla dohodnuta v červenci na festivale v Karlových Varech a již 28.listopadu přiletěly herečky s producentem do Prahy na natáčení! A teprve první. natáčecí den jsme podepsali s Edherem smlouvu. Věřil projektu a i tak se k nám zachoval, když jsme letěli točit mexickou část do Mexico City. A jazyková bariera? Trocha angličtiny všech, španělština výkonného producenta Davida Raucha , Italština pomocného režiséra Tomáše Pavlackého a italština mexické herečky Dolorés Heredia a báječná překladatelka paní Dely Serano a emoce a řeč těla a bylo.

Myslíte už na další filmový projekt? Víte o čem bude?

Mám dva scénáře filmové a jeden televizní. Jeden film by se měl jmenovat Voda v síti ( mám ho již připravený asi šest let ) a druhý, který byl oceněn cenou RWE za scénář se jmenuje Nemesis. Voda v síti je drama. Nemesis je love story v surreálně střiženém psychothrilleru. A pokud ty filmy natočím, už se těším, co kritici napíší: že drama je moc dramatické a love story je moc o lásce, tak, jako o Ježíškovi, vánoční romanci, někdo napsal, že je to moc vánoční a moc romantické. No a televizní projekt je ještě tajný, ale prozradím, že by šlo o miniserii klasických detektivek.

Co byste si přála, aby si lidé říkali, až půjdou po Vaše filmu z kina?

To, co myslíme s herci: Aby diváky film pohladil, aby v něm našli pohodou a kdo bude chtít, aby se potěšil lehkou nadsázkou a ideálním světem našeho příběhu. Prostě, aby si člověk řekl, že dobré konce se mohou stát nejen ve filmu, ale i v životě, protože naši hrdinové vlastním přičiněním pomohli zázrakům dobrých konců.

A co byste přála všem lidem k letošním Vánocům?

Aby jim ježíšek nadělil co největší schopnost tolerance, co nejvíc pozitivního myšlení a teplou šálu, kterou jim uplete někdo blízký.