Rozhovor s režisérem Jacekem Glombou

Aktualizováno 11.04.2014


Nabízíme rozhovor s Jacekem Glombou. Režisérem filmu Operace Dunaj, který právě přichází do českých kin.

Rozhovor s režisérem filmu Jacekem Glombem

Mohl byste popsat vývoj tohoto projektu, jak vznikal?
Nejdřív byl klukovský sen, aby si člověk mohl vlézt do tanku, kdysi o tom snili všichni kluci v Polsku, protože jsme vyrostli na seriálu Čtyři z tanku a pes, na válečných filmech. Potom – časté výjezdy s divadlem do Česka, taky do těch míst, která polská armáda okupovala v roce 1968. A jakási kyselá nálada v tamních hospodách, jakože je všecko v pořádku, ale moc nás tam nemilovali. Z toho se zrodil nápad na základě dětských snů vyprávět polsko-český příběh „pro pochopení”. Zbavit ony špatné doby v našich vztazích zlého kouzla.

Vy jste režíroval a pan Menzel dozíral. Jak ta spolupráce technicky probíhala?
Pan Menzel je ve svém oboru profesionál, já se taky snažím o profesionalitu. Takže to byla spolupráce profesní. Před natáčením jsme probírali scénář a některé z jeho poznámek scénáristé uvedli do života. Několikrát jsme hovořili o přístupu k realizaci během natáčení. Navštěvoval nás, mě a Jiřího Brožka, střihače, při stříhání a zvažovali jsme jednotlivá řešení. Ne vždycky jsem s jeho návrhy souhlasil, ale to je v takové situaci normální.

Jak osobně pociťujete rozdíl mezi režírováním na jevišti a filmovým natáčením?
Miluji divadlo a nikdy je nezradím. V divadle, při práci na představení, je čas na proces, pouvažování, změnu koncepce. Budu si někdy ještě chtít zkusit film? Všechno závisí na tom, jak Operaci Dunaj přijmou diváci, jak se bude distribuovat atd. Určitě bych se nechtěl vzdát divadla, to bylo, je a bude pro mě nejdůležitější místo. Ve filmu mi vadil věčný spěch, všelijaké standardy, že „tak to má být”, produkční zvyklosti. Ale na druhé straně byla práce na tomto filmu skutečné dobrodružství. V realizačním týmu jsem potkal skvělé lidi, za mnoho jim vděčím, zvlášť neocenitelná byla spolupráce s Jackem Petryckým, výborným polským kameramanem, kterého poznamenala práce s Krzysztofem Kieślowským a Agnieszkou Hollandovou.

Jaký je základ příběhu? Je to naprostá fikce, anebo jste našel nějaké pozadí skutečné události ze srpna 1968, o které film vypravuje?

Na začátku byla – anekdota? Legenda? O tanku s polskou posádkou, který se ztratil u Złotoryje, 15 km od Lehnice (Legnice), kde vedu divadlo a kde sovětský štáb při tažení proti Československu vydával roku 1968 rozkazy. Vykládají se o tom všelijaké věci, že vojáci dezertovali, že se zbláznili a vytáhli proti NDR, že se utopili v jezeře… Takové příběhy, kterým jedni věří a druzí ne… Moje víra nebyla nic moc, dokud v jedné historické práci nenapsali, že takový a takový tank se ztratil…

Překvapilo vás něco, když jste se připravoval a studoval události roku 1968?
Vystudoval jsem historii a dějiny mě moc nepřekvapují. Snad jenom to, jak rozmanitě Češi uvažují o tom, co se tehdy odehrávalo. Jedni tvrdí, že celý národ byl proti Rusům, že všichni stáli jako jeden muž za Dubčekem. Když se ale člověk pořádněji prohrabe papíry, nebylo to vždycky tak, jak bychom chtěli věřit. A ještě něco – v části polského důstojnického sboru je dodnes živé přesvědčení, jaká to byla z vojenského hlediska naprosto skvělá operace, že vojensky bylo všechno OK…

Jak Poláci tyto události přijímají a jak chápou „vlastní“ účast?
Jako bychom tak nějak tu naši „intervenci” v osmašedesátém zametali pod koberec. Jakoby se stydíme, že jsme jednali jako okupanti, ale zas tak moc se nestydíme, protože to ne my, ale ONI, čili Rusáci. Kulaté výročí invaze jsme obešli po špičkách – zřejmě to vyplývá z toho, že si držíme přesvědčení o výjimečnosti polského národa, jaký je hrdinný, neochvějný atd. A tady takovej průšvih… Taky to chceme naším filmem odčarovat.

Myslíte, že publikum bude reagovat podle národnosti různě?
Samozřejmě. V Polsku nyní přistupujeme k historickým tématům jenom vážně, přestože válečné komedie u nás tradici mají. Ale to bylo dávno. Takže už samotný přístup k tématu bude vzbuzovat různé pocity. Ale to jsme také předpokládali. O kousku polských dějin jsme chtěli vyprávět v českém duchu. Doufám, že se to díky skvělé spolupráci s českými herci povedlo. Že je to z části český film. Vy totiž stále vyprávíte o svých dějinách takto.

Operace Dunaj má výjimečné obsazení, z Polska stejně jako z Česka. Bylo těžké vtáhnout tolik slavných herců do tohoto projektu?
Chacha, to je tajemství mého režisérského kouzla... Ale vážně: od začátku mi bylo jasné, že takový film musíme udělat společně s Čechy. Protože příběh se týká ve stejné míře Polska i Česka, Československa, domníval jsem se, že by to měla být opravdová polsko-česká koprodukce, se vším všudy, jaká dosud v našich filmových vztazích nebyla. Vzájemnost, ne jen spoluúčast. A když jsme věděli, že určitě zaměstnáme české herce, stálo za to troufnout si na ty nejlepší. Jsem rád, že se to podařilo, velkou zásluhu na tom má Kinga Dębská, která absolvovala pražskou filmovou akademii a uvedla mě do tamního prostředí. A českého producenta Rudolfa Biermanna, který nám umožnil spolupráci s panem Menzlem. Polské hvězdy Zbyszek Zamachowski, Maciej Stuhr a Tomek Kot, to jsou ve skutečnosti velice normální lidi. Prostě se jim zalíbil příběh, který film zachycuje. S Tomkem Kotem to bylo takové setkání po letech. Pochází z Lehnice, hereckému umění se učil jako adept v našem divadle a už jako student divadelní školy v Krakově hrál jako diplomovou roli Hamleta v našem lehnickém představení.

Ve filmu je hodně zábavných scén, které vyplývají z podobností a rozdílů v jazyku Poláků a Čechů. Jest něco, co vás v češtině překvapuje nebo udivuje?
Tak to už bude určitě až do skonání světa, že český jazyk bude připadat legrační Polákům a polský jazyk Čechům. O tom je ten film taky. O zábavných jazykových paradoxech. Nejradši mám scénu, jak se Edek zlobí na Floriána, protože ten o něm tvrdí, že „chova“ holuby. Polsky „chować“ (chovač) znamená něco pořádně schovávat, ukrývat. A Edek přece holuby „nechová“, on je „hoduje“!

 


Novinky z NOVY