Jan Hřebejk o Zakázaném uvolnění: Byla i jeho svatba komedie?

Aktualizováno 26.06.2014

Zakázané uvolnění - 1

Úspěšný český režisér Jan Hřebejk nám v rozhovoru o svém novém filmu Zakázané uvolnění, který má premiéru 12. 6., prozradil nejen, proč se rozhodl tuto divadelní hru zfilmovat, ale i to, jak vypadala jeho vlastní svatba.

Před začátkem natáčení jste si předsevzal vytvořit z vynikající divadelní hry minimálně stejně dobrý film. Co v tomto procesu bylo nejtěžší?
V Rubínu, kde se Zakázané uvolnění hraje, jsou diváci v bezprostřední blízkosti herců, ta interakce, atmosféra je tam velmi důležitá. Navíc se příběh odehrává na jednom místě. Chtělo to proto opravdu velkou vynalézavost, hlavně od architekta, aby se i ve filmu bylo stále na co dívat a filmový divák se nenudil, naopak – aby se i v kině bavil stejně dobře jako v divadle.

Podívejte se na oficiální klip k filmu:

 


Kolikrát jste viděl představení v Rubínu?

Představení jsem viděl asi pětkrát, každá repríza byla jiná, zažil jsem i takovou, kdy smích diváků skoro nešel utišit... To je asi největší deviza Zakázaného uvolnění, specifický humor Petra Kolečka a režiséra inscenace Daniela Špinara. Myslím, že každá výborná komedie má mít smích i tragické momenty, a čím blíž jsou k sobě, tím lépe.

Co vás na hře Petra Kolečka a Daniela Špinara zaujalo, kdy a od koho vzešel nápad zfilmovat ji?
Já už natočil divadelní film Odpad, město, smrt a záznam opery Zítra se bude... a s Čestmírem Kopeckým jsem hledal další titul, který by se hodil nasnímat filmově. Producentovi inscenace Zakázané uvolnění v Rubínu Danovi Strejcovi se můj nápad natočit právě tuhle komedii zalíbil a rozhodl se tak učinit ve vlastní produkci.


Jak dlouho trval proces tvorby – od prvního impulsu po poslední klapku?

Přibližně tři čtvrtě roku, bylo to docela rychlé, protože nápad se okamžitě zalíbil producentce Kateřině Ondřejkové z ostravské televize, takže se Zakázané uvolnění začalo chystat jako TV film. A přestože z téhle koprodukce nakonec sešlo, když padlo rozhodnutí natočit jej jako distribuční film, věci už byly rozběhnuté.

V čem je režijní práce jiná, když jde o adaptaci úspěšné divadelní hry?
Předem víte, že tvar v jevištní podobě funguje, máte obsazení, na kterém není třeba nic měnit. Nejtěžší je k daným gagům, situacím najít filmové výrazové prostředky, aby to nebyl jenom otrocký záznam divadelního představení.
 

Trailer filmu Zakázané uvolnění:

 

Zakázané uvolnění je hrou pro tři skvělé herečky Zuzanu Stavnou, Hanu Vagnerovou a Janu Strykovou – filmový scénář však přivádí na scénu i dva muže. Proč? A proč právě Ondřej Sokol a Igor Orozovič?
Divadelní inscenace trvá hodinu včetně hudebních čísel, což je na film málo a my nechtěli příběh, který na jevišti skvěle fungoval, jen naředit nějakou vatou. Báli jsme se, že by ztratil rytmus, gradaci, a přidat tam kluky se přímo nabízelo. Petr Kolečko napsal jejich party tak skvěle, že si dokážu představit, že by se v divadle mohla hrát i verze s pěti postavami.
Ondra Sokol byl jasnou volbou producentů, protože s ním právě v té době dělali na jeho filmu Krásno a já mám Ondru taky v oblibě, ctím ho, na roli ženicha se skvěle hodil. Igora Orozoviče jsem nevrhnul já, protože jsem ho znal, chtěl jsem neokoukanou tvář. Myslím, že z Igora bude velká herecká hvězda. A hlavně oba jsou schopni nadsázky, ne každý herec dokáže hrát komické role.

Zmínil jste, že Zakázané uvolnění by se mohlo zařadit do zlatého fondu českých komedií – jaké atributy musí podle vás splňovat, aby se tak skutečně stalo?
Myslím, že musí fungovat chemie mezi autory, herci, štábem, ale i mezi komedií a diváky. Jsou zkrátka filmy, které zlidoví, můžete je vidět znova, neomrzí se, pak jsou filmy, které jsou vydařené, ale stačí, když je vidíte jednou – a to není žádná hanba, spíš ten první případ považuji za zázrak. V české kinematografii takových filmů moc není, třeba věci Svěráka a Smoljaka, některé filmy Martina Friče nebo Oldřicha Lipského. Nevím přesně, co to je, snad nějaký druh přitažlivosti, ale to se nedá předem vymyslet, vykalkulovat.

Film vzniká vlastně několikrát – v myšlenkách, ve scénáři, na place, ve střižně... Který z těch zrodů máte nejradši? A když vycházíte ze střižny – následuje úleva a radostné očekávání nebo spíše pochybnosti?
Já mám na filmování nejraději právě tu proměnlivost jednotlivých fází. Na začátku sním, představuju si, jak by to celé mohlo být, pak přichází praktická fáze, jako je třeba výběr herců, po samotném natáčení, ze kterého jsem docela unavený, následuje zklidnění ve střižně. A když dostříháme, snažím se žít už novým projektem. Ještě před premiérou se snažím od filmu odpoutat, vzdát se ho, aby se mě příliš nedotýkaly reakce, které vyvolá, včetně těch negativních.

Zakázané uvolnění je příběhem jednoho svatebního dne, prozradíte, jaký byl ten váš?
Byl to moc příjemný zářijový den. Brali jsme se v roce 2001 a čekala nás svatební cesta do New Yorku.


Novinky z NOVY