Rozhovor s Helenou Dvořákovou: "Jsem raubíř"

Aktualizováno 22.05.2014

Helena Dvořáková

Letošní rok byl pro divadelní herečku Helenu Dvořákovou z pražského Divadla v Dlouhé zlomový. Poprvé dostala roli ve filmu a poprvé si zahrála v televizním seriálu. Od 1. září ji můžeme vidět každé pondělí na TV Nova coby policejní psycholožku Janu Chládkovou v seriálu Kriminálka Anděl.


Jste ostřílená divadelní herečka. Měla jste trému, když jste poprvé stanula před kamerou na place?
Strašnou. To si nikdo neumí představit. Byla jsem tak nervózní, až jsem se klepala. Ale pan režisér mě uklidnil, že je to v pořádku, že to ani není poznat a že zrovna v této scéně to přesně sedí.

Kdo vám na place ještě pomáhal?
Hlavně to byl Robo, tedy režisér Robo Švéda. Když jsem si nebyla jistá, vždycky jsem utekla za ním, trochu si s ním pošpitala, a on mi řekl co a jak. Bylo to jen mezi námi dvěma, nic se neřešilo veřejně. Teď už po zkušenosti z natáčení vím, že se to tak obvykle dělá, před štábem se takové věci neřeší. Jsem režisérovi za tu diskrétnost vděčná.

Roli jste dostala na základě castingu, nebo vám ji přímo

nabídli?
Dostala jsem „echo" na casting. I když je u mě divadlo na prvním místě, po příchodu z Brna do Prahy jsem pochopila, že tady pouze s divadelní gáží nevyjdu. I tak si pečlivě vybírám. Tahle nabídka se mi ale líbila. Prošla jsem do užšího výběru a režisér Peter Bebjak (kriminálku Anděl točili tři režiséři – pozn. red.) se mě zeptal, jestli by se mi líbilo hrát psycholožku. Řekla jsem, že ano a hned se také přiznala, že kromě uměleckých ambicí u mě v tomto případě hraje roli i honorář. Možná, že můj pragmatický, suverénní přístup jim byl sympatický, tak jsme se domluvili. A jsem ráda, podle mého názoru je to kvalitní seriál.

Vaše Jana Chládková je podle charakteristiky scenáristů velmi chytrá, moderní mladá žena, která je díky své plachosti a bystrému úsudku pro většinu mužské populace nevhodná k seznámení. Co jste před natáčením věděla o psycholožkách?
Velmi málo. Ale s jednou jsem měla schůzku a ona mi vysvětlila, že psycholog by měl být vstřícný a empatický, soucítit s lidmi, byť jde o nepříjemné věci. Své ego přitom musí upozadit, aby ho případ vnitřně nezasáhl. Snažila jsem se držet základní charakteristiky postavy i toho, co mi řekla slečna psycholožka, ale když jsem se pak viděla na obrazovce, trochu jsem se lekla. Připadala jsem si až moc chladná. Vlastně jsem se na sebe vůbec nemohla dívat.

V kriminalistickém týmu jste jediná žena mezi čtyřmi vyšetřovateli. Považovali si vás kolegové Stropnický, Švehlík, Taclík a Novotný? Hýčkali vás?
Kluci jsou na mě hodní. Nejsem tak plachá jako Jana Chládková, jsem spíš raubíř, prostě holka v kalhotách. Takže spíš, než by mě hýčkali jako nějakou princeznu, berou mě jako rovnocenného parťáka, který s nimi takzvaně drží basu.

Máte ráda detektivky?
Mám ráda Aghatu Christie a jejího detektiva Hercula Poirota. A moc se mi líbil ten britský seriál, kde ho hrál David Suchet. Detektivky nebo kriminálky jsou obecně vděčný žánr. Mají napětí a tajemství a to je pro diváky přitažlivé.

Jaké další seriály ještě máte ráda?
Já se na televizi skoro vůbec nedívám, ani na to nemám čas. Pět let jsem televizi neměla vůbec. Když si rodiče pořizovali novou, tak tu starou vyměnili za tu ještě starší, co byla na chalupě, a tu mám teď doma já. Ale mám ji schovanou pěkně pod dekou, aby mě moc nestrašila, a pořady si pečlivě vybírám. O seriálech mám jenom zběžný přehled. Vím co právě běží nebo co se točí a na jaké úrovni. Vím o nich hlavně díky svým kolegům, kteří v nich hrají.

Většina Kriminálky Anděl se točila na Slovensku. Nebylo to vyčerpávající?
Bylo to dost úmorné. Jedna cesta vlakem trvá přes čtyři hodiny. Autem se cesta zkrátí asi o hodinu. Když jsem ji zrovna neprospala, tak jsem si buď četla, nebo se učila texty. Náročné to pro mě začalo být hlavně od září, se začátkem divadelní sezóny. To jsem například měla zkoušku od deseti ráno do čtyř hodin odpoledne. Od pěti odpoledne do pěti do rána jsem točila film, pak mě v deset hodin naložili do auta, odvezli do Bratislavy a tam jsem točila celý další den. Poté mě odvezli zpátky do Prahy rovnou na zkoušku v divadle. Dlouhé přejezdy, málo spánku a klimatizace způsobily, že jsem k tomu všemu musela bojovat s nachlazením. To bylo opravdu vyčerpávající.

Jaký byl slovenský štáb?
Skvělý. Odvedl velmi dobou práci. Úžasná je kamera Martina Žiarana. Ale všichni jsou velice šikovní a fungují jako tým. Možná proto, že jsou vesměs všichni mladí.

Setkala jste se se seriálovými kolegy někdy na jevišti?
Nesetkala, ale bylo pro mě velkým potěšením, že ve slovenské verzi Kriminálky Anděl hraje roli Jany Soňa Norisová. A s tou jsme se na jevišti jednou potkaly. Když se v Brně otevíralo nové muzikálové divadlo, Muzikálová scéna Městského divadla, přijela Soňa Norisová a spousta dalších slovenských herců hostovat do muzikálu Vlasy. Ráda na ten hippie čas vzpomínám, po zkouškách jsme společně posedávali v barech i před nimi.

Vy jste účinkovala v několika muzikálech, dokonce i v Německu. Tam jste zpívala hlavní ženskou roli v Muži z La Mancha a alternovala dvě Tovjeho dcery v Šumaři na střeše. Jaké jiné muzikály ještě máte ráda?
Ty, které mají dramatický příběh a dobrou muziku, například ty které jste již zmínila, protože jejich melodie si můžete notovat pořád. Patří k nim právě Vlasy, West Side Story nebo Jesus Christ Superstar. Poté, co jsem v Brně účinkovala v muzikálu Kabaret, jsem dostala nabídku na hostování v Německu při letních hradních slavnostech v Mayenu. To je městečko veliké asi jako Telč, a stejně tak malebné. Nakonec jsem tam strávila dvakrát čtvrt roku. Našla jsem si fantastické přátele a dokonce velkou lásku.

Nedělala vám problémy němčina?
I když z ní mám maturitu, tam jsem musela pilně naslouchat, abych na jevišti obstála. Byla to zábava, ale hlavně obrovská dřina. Nadšení u mě přetrvalo natolik, že už druhým rokem studuju němčinu na Goethe-Institutu v Praze. Je to zároveň úžasný relax, jiný způsob, jak si vyčistit hlavu.

Na divadle hrajete silné až vášnivé ženy. A dostáváte za jejich ztvárnění ocenění. Letos to byla Cena Alfréda Radoka za Faidru, před tím nominace na tuto cenu za Julii v Calderonově hře Znamení kříže a za roli Lady Macbeth, za niž jste byla také nominována na Cenu Thálie.... Ve skutečnosti ale působíte jako nenápadná, tichá žena. Jaká je Helena Dvořáková? Plachá nebo silná?
Myslím, že podobojí. Někdy bych si přála být suverénní, silná, rozumná ženská a někdy bych si přála se úplně vytratit. A vůbec nikde se neukazovat, jen si někam zalézt a být tam schovaná. Trochu se ve mně ty ženy hádají, a možná právě na jevišti se to dá ventilovat. Všechny běsy v sobě tam může člověk prožít a tím se očišťovat.

Jste rodilá Brňačka, jak to děláte, že nemáte žádný přízvuk?
Protože mám hudební sluch. Už jako malá jsem zpívala ve sboru a hrála na příčnou flétnu. Takže když přijedu do Brna, druhý den mluvím jako Brňanda, hezky ze štatlu. Když se vrátím do Prahy tak mluvím, jak mi zobák narost.

Vaši rodiče nejsou herci, maminka je zdravotní sestra, tatínek inženýr. Co tomu říkali, když jste se přihlásila na JAMU?
Co mohli říkat? Jsem jedináček a tomu se zase tak moc neodporuje. Původně jsem počítala se studiem dějin umění nebo tak něco, jenže moje maminka se mě ptala „a co potom budeš dělat"? A protože jsme na gymnáziu s několika spolužáky hráli divadlo, a to mělo docela úspěch, inspirovala jsem se dvěma z nich a také se přihlásila na JAMU. Vzali nás hned napoprvé. Honzu Mikuláška na režii a Marka Cpina na scénografii a mě na herectví.

Několikrát jste se zmínila, že jste letos o prázdninách také točila svůj první film. Prozraďte o něm něco víc.
Jmenuje se Vnučka, je to režijní debut Lenky Kny, která je autorkou námětu i spoluautorkou scénáře. Hraji titulní roli vnučky Katky, která má rozvést své prarodiče, Evženii, Jaroslavu Adamovou, a Hrihorije, Pavla Landovského. Bylo to pro mě veliké dobrodružství a obrovská škola. Anebo dětský tábor a školní rok dohromady?

Jste plně vytížená v divadle, natočila jste film a seriál. Máte čas jít do přírody, věnovat se sama sobě?
V poslední době moc ne, a je pravda, že mi to chybí. S příchodem podzimu „pláču" po procházkách v přírodě. Já miluju podzim, to je mé nejmilejší období. Když bylo ještě to babí léto a sluníčko hřálo, a poštěstilo se mi jet s rodiči na chalupu, kterou máme na Vysočině.. To vždycky jdeme s mámou po remízkách mezi poli, do košíku sbíráme všechno, co se dá - houby, trnky, šípky, uschlé bodláky, všecko, co zrovna příroda nabízí. Moje maminka umí nádherně aranžovat kytky, takže máme celou chalupu vyzdobenou - věnce na dveřích, ve vázách všemožné chrastí... A to všechno mi dodává klid a pohodu. Maminka uvaří, já pak vezmu psa na dvouhodinovou vycházku... Aach jo.

 

Helena Dvořáková (*1979)

Vystudovala obor činoherní herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Ještě před koncem studia získala angažmá v Městském divadle Brno, kde zůstala pět sezon a kde vytvořila řadu rolí činoherních i muzikálových, neboť velmi dobře zpívá (Máša v Rackovi, Lavínie ve Smutek sluší Elektře, Sally Bowles v Kabaretu, Ronny v Hair, Corallina v inscenaci Kamenný host aneb Prostopášník, Julie v Calderónově Znamení kříže a mnoho dalších). V současnosti hraje v pražském Divadle v Dlouhé (od r. 2006).

Ocenění: nominace na Cenu Alfréda Radoka za Julii v Calderónově Znamení kříže, cena pro nejpopulárnější herečku v Městském divadle Brno, nominace na Cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka za Lady Macbeth v inscenaci Život je sen, Macbeth, Cena za nejlepší ženský herecký výkon na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích za postavu Anežky Nulíčkové v Maškarádě, letos (2008) byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a na Cenu Thálie za roli Faidry ve stejnojmenné hře, Radokovu cenu za ni získala.
 


Novinky z NOVY